Blízkost

Být blízko sám sobě

Blízkost pro mě souvisí se zranitelností a intimitou. Ocitnout se blízko sám sobě, pro mě znamená být si vědom své vlastní zranitelnosti. Vlastní blízkost je zdravým předpokladem pro blízkost v partnerství, mateřství, přátelství. Co když se však blízkost někdy stane nesnesitelnou? Co když pokaždé uteču ve chvíli, když má partnerský vztah postoupit na hlubší úroveň, protože být blízko nevydržím? Co když se raději nechám zahrnout prací, abych nemusela být tak blízko mým milovaným? Co když jako matka někdy potřebuji pauzu z nesnesitelně krásné blízkosti s dětmi?

Máme vůbec právo cítit, že “úžasná blízkost” po které často tolik toužíme, je prostě příliš? Máme právo necítit pocity viny? A když cítím, že je blízkosti příliš, jak se zachovám?

Jak jsem zmínila na začátku, blízkost je úzce spojená se zranitelností. S místem uvnitř nás, které je hluboko ukryté před světem a touží být spatřeno. Tam směruje hrdinská cesta našich životů, kde vyzvedáváme poklady. Tam odpočívá naše zdravé, neponičené a nezostuzené já. Tam sídlí naše esence. Tam se nachází přijetí.

Schopnost být zranitelný považuji za základní kámen vztahů ať už partnerských, rodičovských nebo přátelských. Zranitelný pro mě znamená být otevřený tomu, kdo jsem, co cítím, jak to vnímám a být v tom viděn druhým člověkem nebo sám sebou. Zranitelnost znamená odložit brnění, masky, krunýře a nechat se spatřit. Není to o tom odhodit zábrany a nerespektovat své hranice. Ne. Je to blízkost sám se sebou, přijetí sebe takové, jaká zrovna jsem a navazování důvěryhodného vztahu s okolím. Právě tam začíná naše schopnost být blízko. K našim partnerům, dětem, rodičům, přátelům.

Často jako děti zažijeme v ranném věku, kdy se formuje naše důvěra ve svět a důvěra v nás, nepřijetí. Jsme moc rychlí, moc hlasití, moc se smějeme, moc se vztekáme, moc se projevujeme nebo se naopak vůbec neprojevujeme. Jsme málo průbojní, nenosíme domů dobré známky, nepřibíráme tak, jak bychom měli podle tabulek, nebo přibíráme až moc. Dospělí nás srovnávají se staršími sourozenci, dětmi od sousedů nebo s dětmi z pískovišt. Kde se to bere? Kdyby všichni dospělí a naši rodiče žili s pocitem, že jsou dost dobří a spokojení sami se sebou, jistě by neměli tendenci podkopávat důvěru svých dětí… Nevědomě tak zasévají semínka nejistoty, strachu z nepřijetí a studu za sebe sama. Jedna z nejdůležitějších lidských potřeb je potřeba být přijímaný…

Děti vše velmi dobře vnímají a z reakcí dospělých načítají. Lidské tělo je neuvěřitelné a vydrží mnohá příkoří. Dokud není ohroženo zdravé jádro lidské bytosti. Když je všeho příliš, jádro se uzamkne, schová a přestává skrze nás zářit. Je to, jako kdyby nám okolí postupně, po krůčcích nálepkovalo označení “nejsme dost dobří”. Když uvěříme, že nejsme dost dobří, stydíme se za sebe a naše projevy. Uzamkneme tento pocit hodně hluboko a překryjeme různými strategiemi. Stáváme se bavičem třídy, hrdinou či hrdinkou hry, premiantem, rváčem, čímkoliv, co nás odpojí od pocitu “nejsem dost”. Je naším lidským právem cítit se dobře takoví, jací jsme.

Být blízko sám sobě znamená objevit svá uzamknutá místa, zjizvené rány duše a znovu je začít cítit. Je to jako když se probouzí dlouho umrtvená tkáň. Najednou začíná ožívat buňka po buňce. Nejdříve to jsou malinké a slabounké záchvěvy, později již vnímáte větší živost až nakonec můžete neživou tkání skutečně pohybovat. I tak lze pracovat s místem uvnitř nás, kde se cítíme umrtvení. Pomalinku začít připouštět svou dřívější bolest z odmítnutí. Prožít stud a zahanbení, které nás často znehybňuje a začít s ním pohybovat . Prodýchávat jednotlivé probouzející se buňky….a současně s velkou citlivostí sám k sobě mít právo říci dost. Už stačí. Už stačí blízkost, kterou cítím sám k sobě je najednou příliš. Nenechat se zahltit, ale vzít právě tolik, kolik snesu. Nevycházet ze sebe jen proto, že chci být blízko sobě a svému partnerovi. Je to velké téma hranic. Poznat je, vnímat je, testovat je a respekovat! Tím mohu postupně rozšiřovat svou kapacitu blízkosti. Vrátit se tam za nějaký čas a pokračovat až do doby, než ono uzamčené místo bude volně dýchat a kvést.

Tam znovu začínáme budovat důvěru. Vše je opravitelné. Teď jako dospělá mohu míru blízkosti korigovat. Mohu cestovat mezi otevřeností a zranitelností a respektováním míry. Důležité je, že se mohu pohybovat svobodně a zvolit si komu a kdy své zranitelné místo ukážu a dám mu z něj napít. Věřte, že v našem jádru vyvěrají léčivé prameny a všechny květy chutnají náramně. Zde se rodí autenticita prožívání, kvalita lidství a něžnosti. Být blízko sám sobě je začátek, první krok k blízkosti k ostatním.