Dar soucitu

Od své dcery jsem dostala dar. Dar soucitu.

(porodní příběh)

Nacházím se u ohně, je pozdní večer, dne 31. 7. 2016. Připomínám si v kruhu přátel pradávný svátek Lugnasadh. Pohanský svátek žní a matky přírody. Já stojím tváří v tvář ženě, která ztělesňuje Bohyni Matku a symbolickým porodním kanálem kráčím k ní. Po tvářích se mi kutálejí slzy. Je toho tolik, zač jí chci poděkovat. Poděkovat za život svůj i naší dcery. Za konzervy krve, které jsou v dnešní době k dispozici, když duše odchází. Za všechnu podporu, které se mi dostalo od mých nejbližších. Vedle mě stojí můj muž s naší dcerou Johankou. Ta zatím sladce spí v šátku, uvázaným na jeho hrudi. Procházím právě rituálem mateřství..

Foto: Zuzka Zónová

Jsou to již čtyři měsíce, co se vykulila z bříška a pohlédla mi do očí. “Stařenka”, pomyslela jsem si v první vteřině, když jsem ji zachytila do rukou. Měla tak hluboký pohled, obrovské klidné oči a vrásčité prstíky. Její příchod na svět byl rychlý. Jako by přiletěla na křídlech draka, který mě roztrhal na kusy, aby mohla vzniknout nová žena.

Termín porodu byl stanoven na začátku března. Poslední dny už byly značně náročné. Celé tělo očekávalo bouři a onen pověstný klid před bouří se nekonal. Miminko si dozrávalo po svém, zůstalo 10 dní po “oficiálním termínu” pěkně v bříšku a vše nasvědčovalo tomu, že porod půjde pozvolna. Ale uvnitř jsem byla netrpělivá. Chtěla jsem vše mít za sebou. Cítila jsem, že jsem připravená. Měla jsem v sobě tolik ohně. Kdybych jen tušila, jak moc nepřipravená jsem. Myslím, že bych si bývala užívala více ty dny, kdy se ještě nic velkého nedělo.

Měla jsem na konci těhotenství spousty přízemních přání. Jako například zajít si s mužem na klidnou nedělní snídani do Savoye, dopřát si decinku francouzského červeného s kamarádkou na Vinohradech, vypít si borůvkové latté a koupit si krajkovou kojící podprsenku. Když jsem si je splnila, zahnízdla jsem doma a myslela jsem si, že porod spustím dle svých představ. A spustila…Ale úplně jinak. Hlavní roli hrál bolavý zub. Z ničeho nic se jako sopka probudila k životu polomrtvá sedmička vpravo dole. Tři dny jsem prožila v bolestech, obkládajíc dáseň hřebíčkem. Zánět byl tak velký, že nepomohlo ani čištění kanálků a zub musel ven. Od paní zubařky jsem přijela 15. března kolem 17h odpoledne. Vyčerpaná a bolavá. Mezi 2 – 3 hodinou ráno se naše malá dračice vydala na cestu….

Nevím, jestli jsem byla tak otupělá bolestí zubů nebo je můj práh bolesti vyšší nebo to je tak zařízené, že hormony pracují, ale vůbec mi nedošlo, že rodím… Převalovala jsem se z boku na bok a nemohla jsem usnout. Jazyk narážel na díru po zubu a začínala jsem tušit, že jeho ztráta odstartovala pohyb v bříšku. Najednou jsem byla probuzená a vzrušená. Přece se děje něco víc, než jen kopání maminky zevnitř. Můj muž se mě snažil přesvědčit, že tohle ještě určitě kontrakce nejsou. Vždyť to přece pozná on i já! Nechala jsem jej spát a začala jsem si pro jistotu připravovat pelíšek v koupelně. Bylo mi dobře o samotě. V přítmí koupelny, na vyhřívané podlaze. Zapálila jsem svíčku, napustila vanu a prosila miminko, jestli by mě přeci jen ještě nenechalo aspoň jeden den odpočinout po zubním martyriu. Nechalo mě podřimovat hodinku ve vaně a pak usoudilo, že to stačí. Vylezla jsem ven a zabalila jsem se do ručníků. Začala jsem se smát sama sobě, při pohledu na výstavku připravených olejíčků. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy se má který použít. A už vůbec jsem netušila v jaké době porodní se zrovna nacházím. Bylo vtipné si mimoděk všímat, jak moc jsem odpojená od neokortexu, od myšlení, od logického uvažování. Nezbylo, než se spoléhat na moudrost těla a moudrost dětátka, které hledalo cestu na svět.

Z koupelny jsem se už nevrátila. Můj muž pochopil, že jdeme do finále. Voda mi nepraskla, ale podle signálů v podobě hlasitých pravidelných vzdechů, které mi z postele počítal, usoudil, že bychom kolem 5 hodiny ranní měli zavolat porodní asistentku. Asi fakt rodíme. Několikrát za mnou přišel v dobré vůli namasírovat mi bedra a podpořit mě v dýchání. Já jsem jej však pokaždé vyštěkala ze své vlčí nory nemilosrdně ven. Byla jsem tam jenom já, dětátko a hodina mezi dnem a nocí… Rodila jsem. Neovládala jsem nic. Věděla jsem, že vše zvládnu sama. Děloha pracovala a miminko se posouvalo níž a níž. Úlevu přinášel hlasitý dech, řev, opora o míč nebo o lokty, v totálním tady a teď. Byla jsem v transu. Omámená a přesto bdělá. V 6.30h přijela porodní asistentka a v 6.38h se narodila Johanka. Věděla jsem, že je to brzy. Že ještě nejsem úplně otevřená, že mě roztrhá, ale její čas nastal. Můj muž šel mezitím uvařit čaj a když přiběhl zpět, byl svědkem rodícího se miminka do mé náruče. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Skoro jsem nemohla uvěřit, že to je všechno. A vskutku, nebylo.

Seděli jsme spolu dlouhou chvíli všichni čtyři, v zázraku zrození. Já, můj muž, porodní asistentka a “Stařenka”. Maličká se přisála a ještě asi hodinu jsem cítila její tělíčko na své hrudi. Pak jsem však vyčerpáním omdlela. Johanku si vzal na nahé tělo manžel a odešel s ní do ložnice. Spokojeně spinkala zatímco já jsem rodila placentu. Neměla jsem už dostatek sil. Chtělo se mi jen spát, začala jsem se uzavírat do sebe a “odcházet”. Porodní asistentka mi musela s placentou pomoci a vytáhnout ji. Ztratila jsem ohromné množství krve. Přestala jsem vnímat realitu. Opět jsem omdlela. Slyšela jsem zvuky lesa….spatřila srnky, laně a zajíce….Občas jsem zaslechla hlas, který mě volal zpět do koupelny…. Vznášela jsem se nad svým fyzickým tělem a nereagovala. Pak přinesli malou Johanku, usnuli jsme spolu na zemi. Bylo nad moje síly zvednout se. Tak slabá jsem byla. Moje energie se pohybovala ve vlnách, nahoru a dolů. Volala jsem na pomoc ženy a předkyně. Modlila jsem se. Můj muž psal o podporu ženám, sestrám a ty kolem mne postavily imaginární červený stan. Věděla jsem, že to nevzdám, ale tah pryč z tohoto světa byl ohromě silný. V jeden moment přišel můj muž s miminkem v náručí a dívali se společně na mě. Byly to jeho a její oči, které mě přidržely a obrovská láska, kterou jsem v tu chvíli cítila. Chtěla jsem vstát a říct jim, že tady jsem, ale nemohla jsem. Nešlo to. Sesunula jsem se zpátky na zem. Přede mnou se pak objevily dvoje velké bílé dveře. Pocítila jsem v duši obrovský mír. Ať se rozhodnu jakkoliv, bude to v pořádku. Ocitla jsem se na hranici světů. Přesto že můj muž i porodní asistentka se snažili držet mé tělo, masírovat nohy rozmarýnem a probouzet mě k žiovotu akupresurou, bylo vše marné. Skrze jejich dotek jsem však stále věděla, že dýchám.

Po určité době, zahřměl hlas v mé mysli, který patřil stařičkému B. Hellingerovi a ten ke mně promluvil: “A teď se otoč k ŽIVOTU”!!!!! Ve stejný moment rozřízl ticho okamžiku řev cirkulárky (ooó díky sousede). Probrala jsem se. Pozvracela se a byla jsem zpět. Vypila jsem na posilněnou lahodný koktejl z placenty a vše vypadalo, že jsme to zvládli. Smáli jsme se, radovali a plakali dojetím. Úleva však trvala pouze chvilku. Po několika pokusech postavit se na vlastní nohy, bylo jasné, že bez pomoci “systému” nezvládnu ani jediný krok. Moje tělo bylo vyčerpané až příliš. Obrovskou ztrátou krve a bolestí předchozích dnů. Bylo nutné rychle jednat.

Do 5ti minut přijela záchranka a tři velcí chlapi mě doma v koupelně oživovali roztokama v plastových obalech kapajíc do mého těla. Musela jsem neodkladně do nemocnice. V nemocnici nevidí rádi prvorodičku s porodem doma. Proběhla série naprosto nesmyslných vyšetření, výslechů, podepisování papírů, vyplňování prohlášení. Dokonce jsem musela souhlasit s epidurální anestezií, ačkoliv bylo dítě již na světě. Byla jsem při vědomí, s Johankou v náruči, ale stále ve velice špatném zdravotním stavu. Souhlasila jsem tedy s transfúzí krve. Bylo neuvěřitelné, že jsem po jednom pytlíku darované krve, mohla stoupnout na vlastní nohy a jít se osprchovat. Musela jsem dát za pravdu kamarádce, která mi psala, že se po transfúzi mládne. Smysl pro humor mě neopouštěl. S Johankou jsme pobyt v nemocnici zvládly na jedničku. Po dvou nocích v “army kempu” jsme odešly domů na reverz. Byla jsem stále slabá, rána po zubu i porodu bolela, ale tolik jsem toužila po domově, svojí ložnici a vůni našeho bytu. Toužila jsem po tichu a bytí s miminkem. Moje tělo nepřijímalo cizí krev snadno, trochu jsem musela čarovat, abych si vzala pouze esenci krve bez informací jejího majitele.

Porod byl pro mě očistec. Trval čtyři hodiny a byl jako průlet vesmírem. Během jednoho dne jsem stála oběma nohama v obou světech současně a byla jsem vděčná, že oba světy existují. Alternativní svět přirozených porodů a nemocniční svět systému, ve kterém se musím (bohužel) dost sklonit, ale umí okamžitě zachránit život. Nesmíme je oddělovat. Kéž by oba světy našly formu komunikace a spolupráce. Porod byl vlastně jednoduchý, ale na to, co se mohlo stát po porodu, jsem nebyla připravená. Prosila jsem o lekci a dostala jsem ji. Příště nesmím zapomenout požádat o laskavost a více soucitu. Dramat jsem si užila dost a pochopila jsem, že je čas dozrát do jemnějších lekcí… Johanka mě učí soucitu k sobě samé od prvních minut jejího života. A nejen vůči mě.

Dívám se dnes na sebe s odstupem, po 4 měsících života a pomalé integraci. Vím, že jsem jiná. Soucit a trpělivost…dvě nádherné ženské kvality mi byly vtěleny dost nemilosrdně do těla a já jsem za to vděčná. Stále se učím obě kvality tiše přijímat do života. Proplakala jsem tolik nocí úžasem nad zázrakem zrození, nad moudrostí miminek, která se rodí a přinášejí nám rodičům potřebné lekce. Proplakala jsem hodiny v šestinedělí, když jsem si uvědomila, jaká zodpovědnost mi byla dána. A plakala jsem také vděčností, že to všechno smím prožívat. Nesu si s sebou jizvu, vyryté “descansos” a nahlédnutí do hlubin, kde stíny mojí duše přebývají.

A přesto bych rodila znovu!! Magická ženská síla, která se probudí, je neuvěřitelná…!!